Lidé byli velmi chudí a nemohli si dovolit nějaký přepych dnešních taxíků a aut, a tak každý den chodili po svých.
Voda je léčila. Voda jim dávala odpovědi na nelehké otázky. Když někdo chtěl pít, voda ihned ukojila jeho žízeň, když měl někdo hlad, voda ho zasytila. Nemocným dodávala naději a zdravým chuť do života. Kdo chtěl znát pravdu, voda ji vyřkla. Kdo nechtěl, voda mlčela.

Byl tu ale jeden zarážející problém. Fakt. Ve studni žádná voda nebyla. Studna byla stará, ztrouchnivělá, a poslední kapky dávno vyschly. Široko kolem žádná voda nebyla. Ani ve vesnici, ani v lese, nikde. Lidé přesto dál věrně chodili ke studni s domněnkou, že VODA jim pomůže. Jen víra je udržovala při životě. Věřili i v to, co neexistovalo. Ale právě ono jim dodávalo sílu a řešilo všední problémy, vyléčilo nepohodu a vyčarovalo úsměv na tváři.

Tento příběh se možná nikdy nestal, nevím. Ale aspoň si uvědomme, že každý z nás v životě o něčem sní a má nějaké přání. A možná právě tyto sny nám dodávají potřebné sebevědomí a utvrzují nás v myšlence, že nesmíme být pesimisté a v některých případech se nevyplatí být ani realistou. A že nejkrásnější lidskou reakcí je smích, který vyléčí všechny křivdy na světě.